Novoroční výzva 2020

Další ročník, snad už můžu říci tradičního cyklovýletu, máme za sebou. Chcete-li vědět, s jakými nástrahami a útrapami jsme se museli letos vypořádat na 232 km dlouhé trase, jakou jsme zažili nejednu vtipnou historku, a jestli se nám podařilo dokončit cestu na dálný východ, tak čtěte až do konce.

Ale nejprve pěkně popořádku. První záseky začali už týden před cestou, kdy ve snaze o dokonale vyladěné kolo jsem chtěl dostat kolo do servisu a pomalu zjišťoval, že náš cykloturistický národ okupuje cykloservisy po celé republice, a v žádném servisu nejsou ochotní mi udělat pár banalit do konce týdne. Nakonec jsem jednoho téměř na kolenou prosil, a když slyšel na co se chystáme, tak se mu mě zželelo a slíbil, že mi to do pátku udělá. Nicméně ve čtvrtek mi ráno zvoní telefon s neznámým číslem a tam onen servisák, že prý pro mě nemá dobré zprávy. To člověku docela zamrazí v zádech. Prý mám prasklý ráfek na zadním kole a s tím on by teda něco takového fakt neriskoval. No, tak nastalo horečné shánění poměrně specifického ráfku během jednoho dne, a co myslíte? Samozřejmě že nic. Tak že prý by to mohlo po opatrném seřízení drátů těch 200 km vydržet. Takže chápete, že jsem měl ze sjíždění kopců celkem nahnáno. Kolo zkouším projet, zdá se v pohodě, ovšem s kolenem je to horší. I při triviální rovince ho cítím, tak jsem zvědavý, jak tohle dopadne.

No nic, kolo vyladěné a seřízené, dokonale čisté a vrhám se do přípravy jídla na cestu podle knížky Portables. S Petrem, který ve stejnou chvíli připravuje podobný recept rýžových koláčků, jen o dvě stránky dál, si vyměňujeme esemesky s našimi kulinářskými výtvory a tlacháme jak nějaký ženský na serveru emimino. Když Petr dorazí k nám, ještě dochystáváme poslední detaily a balíme koláčky podle návodu v knize, pak dáme pivko na dobrou noc a jdeme spát.

Budík nařízen na 4:45 nezvonil. Nebo alespoň vůbec nevím o tom, že by zvonil. Budí mě až Petrův nářek a zoufalé klepání na dveře ložnice, rozhlížím se a nevím, kde jsem, co je za den, a proč mám vlastně vstávat. Ve druhé, možná ve třetí vteřině mi to naskočí, kouknu na hodiny a 5:16. Do odjezdu zbývá 24 minut. Naštěstí mám, oproti všem zvyklostem, vše perfektně nachystáno, takže se narychlo obléknu, dole do sebe vdechneme předpřipravené proteinové palačinky a můžeme vyrazit. Jakmile vyjdeme ven, akorát přijíždí Pája – dokonale načasováno. Vyjíždíme naprosto přesně v předsevzatých 5:40.

První úsek cesty je neuvěřitelně příjemný. Ranní slunce, nad poli a vlahými lesy se vznáší jemný opar, vzduch je svěží a my máme v sobě plno sil. Nikde ani živáčka, a tak velmi často jedeme všichni tři vedle sebe a klábosíme. Je to rozhodně nejspolečenštější část cesty. Pája má krásné nové kolo, které si pořídila skoro jen kvůli tomuhle výletu, v cyklistickém jí to nesmírně sekne a cesta ubíhá tak nějak sama. Škoda jen, že se musíme rozloučit už v Hořanech. Ale je skvělé, že se oba zúčastnili i přesto, že Petr má dnes významnou rodinnou oslavu a Pája vír společenských událostí. Dál pokračuji směr Čáslav, trošičku rychlejším, i když pořád umírněným tempem a libuji si, jak je všechno dokonalé. Na silnici před Pečkami vyhlížím šakaly, ale vidím jen přejetou lišku. Kutná Hora v ranním oparu a úplně bez lidí má čarokrásnou atmosféru. Martin mi z vlaku posílá zprávu, že jedu trochu nad plán, a že na srazu v Čáslavi budu asi o osm minut dřív. He he, to to jede.

Do Čáslavi už je to jen kousek a čekají mě dva brody přes cestu. Poslední roky byly kvůli suchu úplně vyschlé, a tak se raduji, že tentokrát jsou plné vody. Projíždím první brod a najednou: „prrššš“, zadní kolo píchlé. Spustím lavinu nadávek, slézám z kola a jdu lepit. Jenže ve snaze o co nejrychlejší zákrok utrhuji vršek galuskového ventilku, který nenávratně mizí ve štěrku. Hotovo. Další lavina nadávek. Popadnu kolo a vyrážím směr Čáslav po svých. Mezitím koordinuji Martina, a Evču s doprovodným vozidlem posílám do Čáslavského cykloobchodu pro náhradní duši, kterou jsem v ranním zmatku zapomněl dát na hromádku co vzít s sebou do auta. Naštěstí vše funguje. Martin mi jede naproti, Evča je v obchodě akorát včas a scházíme se na parkovišti u Penny, kde si vyměňuju duši a můžeme razit. Martin pln sil mi velkoryse nabízí, abych se chytil do háku, a já s díky přijímám. Další zastávka má být Borek. Přijíždíme do Borku a doprovodné vozidlo s Evčou a Jášou nikde. Voláme a posouváme sraz až do Chotěboře. To už začíná nástup na Vysočinu a je to znát. Kopec přímo v Chotěboři je nepříjemný, ale pořád se to dá. Začínají mi na zádech pípat nějaké zprávy na WhatsAppu, tak jen tak okem zkontroluji, kdo píše. Jednou ze zpráv je fotka sovice krahujové od Mariny, která jí poslala do naší potápěčské skupiny, aby se pochlubila se svým novým fotoúlovkem. Vracím telefon zpátky do zpocené kapsy na zádech a jedu dál, aniž bych tušil, že telefon si v tu chvíli začíná dělat co chce. Z kapsy začíná rozesílat Marininu sovu všem možným kamarádům a bohužel i zákazníkům v seznamu WhatsAppu doslova do celého světa. Ti asi netuší, proč jim v sobotu dopoledne posílám sovu a co tím chci naznačit. Gallup z Hongkongu se nad obrázkem rozplývá a vzkazuje, že miluje sovy. Asi se mnou chce být zadobře. Regina z Austrálie kontruje černým kakadu, co si vyfotila u nich na dvorku. To ale neměla dělat, protože následně je jí kakadu vrácen zpět a poté rozeslán na další adresy. Někomu dojde dokonce sova a dva kakaduové s duchaplným komentářem: „Ti.k. K,,,“ jak se mi tam ten telefon v kapse mele. Tímto se Ti Pájo veřejně omlouvám, opravdu nehledej žádný postranní význam v tom, že ti posílám zprávy s ptákama.

V Chotěboři si dáváme oběd a musím konstatovat, že rýžové koláčky s hovězím masem a cibulí jsou báječný vynález. Skvělé na tom je, že vás nasytí, ale nezaplácnou a dodají energii na dlouhou dobu. Jako dezert tam pošlu ještě jeden, tentokrát s arašídovým máslem a marmeládou. Čekají nás nejkrásnější úseky trasy. Krajina Vysočiny je překrásná. Jedno z těch úplně nejhezčích míst je za Havlíčkovou Borovou, kde je zároveň nejvyšší bod trasy. V té nádherné krajině na vrcholu vysočiny je velký kamenný kříž vedle košaté lípy. Poezie. Po chvíli následuje dlouhý průjezd lesem po lesních cestách až do Žďáru. Tam je idyla přerušena hnusným městem, jehož podivnost nespasí ani, jinak překrásná, Zelená hora od Santiniho. Prokoušeme se rušnými ulicemi a jsme zase v ráji Vysočiny. Veselíčko, Slavkovice, Petrovice, Nová Ves u Nového Města na Moravě, Dlouhé, Račice, to jsou opravdu krajinářské skvosty. Jak říká klasik: „Alpy tě ohromí, ale tohle…, tohle tě dojme“.

U Šiklova mlýna začínáme být už slušně upečení, a tak notně doplňujeme tekutiny a Martin musí dosypat i nějaké cukry. Mimochodem, moc mě mrzí, že jsem se ztratil v tom, kolik lahví jsem vlastně za cestu vypil. Tím, jak jsem neustále na jednotlivých zastávkách dostával od podpůrného týmu doplněné láhve, jsem se v tom dokonale zamotal, asi jako když si při plavání počítáte bazény.  Ale myslím, že jich bylo minimálně sedm až osm po 750 ml. Máme před sebou sjezd do Strážku, kde na nás mají opět čekat Eva s Jášou a pak už Martina čeká poslední zkouška dobyvatele, výjezd na Krčmu a Vratislávku. Při první cestě v roce 2016 mě tady už strašně brněly lokty a měl jsem co dělat, abych se na kole udržel. Teď se cítím skvěle, jen mi trochu píchá v koleni. Ale to celkem konstantně už někdy od Žlebů.

Prudký sjezd do Strážku poslední Martinova občerstvovačka a hurá do boje. Na to, že má Martin letos najeto pouhých 200 km se drží skvěle. Já už vím, co mě čeká, ale Martina možná překvapí ten zdánlivý vrchol u Krčmy, který má ovšem další pokračování. Pak už ale dojíždíme do Vratislávky a čeká nás zasloužený, skoro desetikilometrový sjezd do Dolních Louček. Tím se loučíme s Vysočinou a oficiálně vstupujeme na území Jižní Moravy.

Další skvost je turistická cesta podél říčky Loučky až do Předklášteří. Nejenže je tu krásná příroda, ale je tu i hojné množství výletníků a výletnic, takže s Martinem konstatujeme, že krajina není to jediné, na co může být tahle země pyšná. V Tišnově navazujeme na novou cyklostezku přes most přes Svratku a pokračujeme podél kolejí. To je malé, ale velmi povedené vylepšení trasy, kdy se jede po šotolinové cyklostezce namísto rušné silnice.

Je čas se rozloučit s Martinem. Ujel asi 120 km, což je super výkon. Mrzí mě, že nepokračuje dál se mnou, protože byl dobrým parťákem a vzpruhou. Ale vlak, který si naplánoval a jede mu rovnou na Smícháč, mu přijede akorát za čtvrt hodiny. Já mám teď za úkol dohonit Křištovi, kteří ve složení Karel, Zdeňka a Kája vyrazili ráno ze Žďáru a pomalu se přesouvají k cíli.

Pokračuji dál na domluvený sraz s Evou v Drásově. Koleno se začíná ozývat o něco víc. Evča v Drásově není. Čekám čtvrt hodiny bez telefonu, který se mi zatím dobíjí u ní v autě. Nakonec přijíždí, beru si telefon, doplním zásoby a vyrážím. Ještě se dozvídám, že Křištovi změnili trajektorii a jedou přes Adamov a Křtiny. Tak to už je asi nedoženu.

Koleno bolí. Levné tejpy z lékárny jsou úplně k ničemu, protože vůbec nedrží, a zahodil jsem je už někdy za Chotěboří. Mám před sebou nejprudší kopec cesty Nuzířov – Lipůvka. Celou dobu z toho mám strach, a teď když tu střechu vidím před sebou, tak se mi z toho dělá špatně. No ale kousnu se a krpál vyjedu. Koleno kupodivu během výstupu drží, asi protože zabírá do prudkého kopce jinak. Nicméně po sjezdu do Lipůvky vytuhne a opět se ozývá a o to silněji. Následné houpání nahoru a dolů před Šebrovem jedu doslova krokem. Sjezd dolů kolem Svaté Kateřiny, a mám před sebou nejhnusnější kopec celé cesty – Olomučany. Tím hůř, že je již na dvoustém kilometru. Chtěl bych jet, ale nejde to. Po opakovaném úsilí nakonec zkouším poslední šanci, slezu z kola, a snažím se to rozchodit. Auta kolem mě projíždějí a já si připadám blbě, že tady tlačím kolo do kopce. V tom vnímám, jak jedno auto přibržďuje a stahuje okýnko. Asi se mě někomu zželelo a nabídne mi pomoc. Najednou vidím, že je to Evča a Jáchym na mě povykuje z okýnka. Zastavují u okraje a starostlivě se mi snaží pomoci. Jáša vytahuje velkou oranžovou lékárnu, Evča mi znovu tejpuje koleno a pojišťuje dlouhými pruhy kolem dokola, aby to trochu vydrželo. V hlavě se rozmýšlím, jestli to nevzdám. Čekám, že mě Eva bude pobízet, abych se na to vykašlal a sedl k nim do auta, ale k mému překvapení je to úplně naopak. Namaže mě svými kouzelnými oleji, povzbuzuje mě, abych to nevzdával, je to už jen 30 km, že to zvládnu a tak. Rozjedu se, ale koleno pořád bolí jako čert. Každé šlápnutí je překonávání prudké bolesti. Začíná pršet a v dálce se objevují blesky. Eva s Jášou jedou jen kousek přede mnou, občas zastaví a z okna povzbuzují. Pořád přemýšlím, jestli to nevzdat, ale vidím, že oni to nevzdávají. Za Olomučany se po odbočce na Jedovnice kopec zmírňuje a kolenu se začíná ulevovat. Postupně to jde lépe a lépe. Před odbočkou do lesa doslova chytám druhý dech. Zase to frčí. Pro jistotu ještě posílám safety car ke Křtinskému arboretu, ale začínám tušit, že už je to v pohodě. Koleno přestalo bolet, nohy poslouchají a stoupají do kopce jedna radost. Ta moje Evča je asi opravdu čarodějka. A Jáša je úžasný smíšek, který mě dál povzbuzuje svým tajtrdlíkováním. Je to jenom o psychice. Ze Křtin je tedy posílám až do cíle. Teď už to zvládnu. Vystoupám na kopec a užívám si jeden skvělý Jedovnický single trail. Je to nádherná hravá odměna za to velké úsilí.

Když vyjedu z lesa, venku už leje jako z konve. Jakmile přijedu na silnici v Bukovince, během chvíle jsem promočený skrz na skrz. Z levého kolene mi vlají růžové cáry opět rozlepeného tejpu. Ale už je to blízko. Poslední mírné stoupání ke Třem Javorům, a pak už je to jenom z kopce. Radostně kynu, že už to mám za sebou, ale to ještě netuším, co mě čeká. Sjíždím dolů přes Olšany a farmu Bolka Polívky do Habrovan. Z Habrovan vede polňačka do Komořan, která jak tuším bude určitě rozblácená, ale to nevadí, to projedu. Cha chá, tak to jsem se přepočítal. Po asi 30 metrech mi ustřeluje zadní kolo na mokré trávě a dělám parádní třímetrový skluz, ryjíc loktem a žebry novou brázdu v poli. Nic, dobrý, jedu dál. Jenže kdyby to tak šlo. Bahno na cestě se po chvíli ukáže jako velmi zákeřná past. Postupně se nabaluje na celé kolo, nejde v něm jet, kolo se zasekává hroudami bahna o přední i zadní vidlici. Slezu a tlačím v postranním pruhu trávy. Zbývá mi asi 800 metrů do cíle, ale vím, že tohle bude trvat ještě dlouho. Před sebou v blátě vidím stopy po kolech. Křištovi to museli absolvovat taky. To mě chudák Zdeňka asi proklínala. Ale teď už určitě sedí v teple a je jim dobře. Posunuji se vpřed rychlostí asi 1-2 km/h. Rukou odstraňuji hroudy z kola a snažím se chvíli jet po kousku trávy. Po chvíli má kolo asi o 15 kg víc a nejde už ani tlačit. Ne všude se dá jet po trávě a v bahně se nedá už ani jít. V tom na konci cesty vidím tři cyklisty. Kdo by to asi tak mohl být? Je evidentní, že zápasí s posledním úsekem polňačky. Znovu odlepuji hroudy alespoň z vidlice, aby se kolo trochu mohlo točit a zkouším znovu jet. Dál už to nejde, protože z obou stran je obilí a uprostřed mazlavé bláto. Tlačím až ke skupince: „Tak jsem vás přece jen nakonec dojel!“ Křištovi tu celí promočení a zablácení bojují už hodinu. Společně se tomu všemu zasmějeme, zanadáváme, opucujeme kola alespoň tak, aby se točila a jedeme těch posledních 200 metrů k cíli. Já už se ani nepokouším nahodit spadlý řetěz, to už nemá cenu, když je to z mírného kopce.

Dojíždíme se strachem, jak nás takhle zaprasené Hradilovi přijmou, a jestli nás pustí dovnitř. Ale reakce je sice překvapená, ale veskrze srdečná. Hadice před domem vyřeší to nejhorší a zbytek se dodělá ráno. Tak teď hup do tepla na klobásky a dort. Kecáme ještě dlouho do noci a je to moc fajn. Zážitek jako prase.

Jakub

související

Novoroční výzva

Vánoce jsou za námi. Vanilkové rohlíčky, linecké cukroví a další dobroty zůstávají dlouho v nás v podobě okrasného tukového prstence. A vzpomínáte si na požadavky tělesné zdatnosti potápěčů GUE?

Open air Krumlov

Martin s Janem G navští cestou z Gruner see výstavu fotek v Krumlově.

Silvestrovský Borek

Rok 2015 jsme zakončili hojnou klubovou účastí na Borku. Voda byla prima, nálada ještě lepší a tak nás neodehnal ani stále vzácnější meteorologický jev - mráz.