Kornati Unlimited

Dovolená s rodinami Petra a Jakuba se konala ještě před oficiálním ukončením školního roku. Museli jsme tedy uvolnit dětičky ze škol a vyrazili na Dugi Otok v Chorvatsku. Konkrétně do malé vesničky Zaglav na jihu ostrova, která je i v sezóně téměř prosta turistů. Bylo to doporučení Damira, který měl jet s námi, ale to byla asi jediná věc, která na této akci nevyšla. Přestože to byla rodinná dovolená, vzali jsme si s Petrem každý rovnou dva rebreathery a zásobu trimixu na skoro celý týden. Brousili jsme si zuby na stěny v národních parcích Kornati a Telaščica, které byly vzdáleny asi 40 minut jízdy rychlým potápěčským člunem.

Abychom se mohli potápět hluboko a dlouho, vymysleli jsme strategii, jak zapojit Evču do našeho potápění. Poté, co jsme si vychutnali nejhlubší část (většinou v rozmezí 60 – 70 m), jsme na dekompresi kolem 30m vystřelili bóji a počkali na Evču, která už byla připravena na člunu a sestoupila za námi. Setkávali jsme se v hloubce 20 – 25 m. Dál jsme se potápěli spolu po dobu naší dekomprese. No, a že jsme v té hloubce strávili někdy i 40minut, byla dekomprese dlooooouhá a většinou se Evča musela vrátit na loď o dost dřív, aby jí stačil vzduch z dvanáctky.

Tohle dekompresní rozmáchnutí jsme si mohli dovolit právě díky dvojitým rebreatherům. Jeden na zádech, jeden na boku. Tím nám odpadlo jednak velké množství záložních lahví, které bychom si na takové ponory s sebou museli obyčejně brát, a hlavně odpadla jakákoli starost o nějakou zásobu plynu tam dole v hloubce. To nám dodávalo pocit neuvěřitelné volnosti a jediným skutečným limitem našeho potápění byla tolerance našich manželek a dětí. Proto jsme ponory omezovali na zhruba dvě hodiny. Každopádně jsme dostali skvělou příležitost si konečně život v cirkalitorálu jadranu pořádně prohlédnout a užít. Narazili jsme na mnoho kolonií červených rohovitek (gorgónií), viděli jsme tresky, langusty, olbřímího humra, nebo hvězdice pětiúhlé, které lze zahlédnout opravdu pouze ve větších hloubkách. Užili jsme si to vrchovatě. Za zmínku také stojí fakt, že v tomto způsobu potápění patříme doslova k pionýrům. Na celém světě se s jakoukoli konfigurací dvou nezávislých eCCR reálně potápí okolo 20-30 lidí. Je hezké patřit mezi ty první a stát u zrodu nové éry technického potápění.

Jenom škoda, že ač se jedná o národní parky, není o staré a bohužel ani čerstvě nastražené rybářské sítě nouze. Chorvaté bohužel ničí přírodu i přes přísné zákony (nově i ty evropské), které na nich sotva někdo vymáhá. Můžeme jen snít o tom, jak by tyto lokality, které i tak patří k tomu nejlepšímu v Jaderském moři, vypadaly bez těchto zásahů.

Dětičky se vyřádily buď koupáním a šnorchlováním ze člunu, nebo spolu s Aničkou trávily krásný čas v doslova magické kornatské zátoce, které jsme pro její podmanivost, křišťálovou vodu a robinsonskou hospůdku, kde jsme byli většinou úplně sami, říkali Modrá laguna. Navíc děti plnily různé úkoly a dozvídali se nové informace, aby se mohli také začít potápět. A že se činily! Všechny tři se celkem zdařile naučily potápět na nádech (i když Jáša má ještě dost co pilovat). Jáša se potopil do 2,5 metru, Alenka až do 3,3 metru. Tonda se dokonce potopil na nádech do 10 metrů, a to je téměř v devíti letech skutečně obdivuhodný výkon. Jáša i Tonda si zkusili potápění s lahví v naší Modré laguně. Měli na sobě dvoulitrovou lahev na postroji, který jsem jim vyrobil z továrních zbytků popruhů PVC desky a pěny, která je alespoň trochu nadlehčovala. Na konci tohoto dobrodružství byly děti odměněny od „skoro“ opravdové mořské panny přímo pod vodou.

Zkrátka všechno se povedlo na jedničku, a to včetně protekčních cen za ubytování a potápění. Ty dlouhé technické ponory na Kornatech nám počítali za stejnou cenu jako kdybychom se potápěli rekreačně někde v Zaglavu za vlnolamem. Zato patří velký dík našemu dobrému známému Damirovi Podnarovi a Davidovi z Kornati Diving Center.

Jakub