Austrálie

Tak jsem se zase vypravil do Austrálie. Kvůli konferenci OzTek 2017, nicméně jsem se velice těšil na pár dní volna, které jsem se chystal strávit potápěním. Domluvil jsem se s naším Liberty instruktorem Bobem Thompsonem a ten mě vzal na výlet asi 600 km severně od Sydney. Pořád jsme se ale nacházeli v rámci Nového Jižního Walesu. Bob tvrdil, že Solitary Islands je ta úplně nejjižnější část Velké útesové bariéry, to mě navnadilo, ale skutečnost byla taková, že ostrovy jsou ze zcela jiné horniny (nestudoval jsem jaké, ale vápenec to není), takže se určitě nejednalo o čistě korálový útes. Nicméně spousta druhů korálů se zde uchytila a s nimi i korálové ryby z Velké útesové bariéry.

První ponor byl, až na žraloky šedé sestry (Carcharias taurus), poměrně chudý. Navíc velký příboj zmařil viditelnost asi na hodnotu průměrného Borku. Šedé sestry, které kdysi Ben Cropp tak nenávistně hubil, sice hrozivě vypadají, ale ve skutečnosti postrádají známky agresivity. Jsou sice zaznamenány nějaké případy napadení potápěče, ale předpokládám, že se jednalo spíše o útoky vyprovokované. Když jsem je spatřil poprvé, měl jsem potřebu se schovat za kámen, kde jsem si připadal v bezpečí, ale ve srovnání se zážitkem se žraloky dlouhoploutvými mi tito žraloci píseční, jak zní jejich oficiální český název, připadali doslova neškodní. Velmi zajímavým bodem tohoto ponoru byl Ian s přístrojem Inspiration. Mnohokrát jsem ho zahlédl, jak vylévá vodu z dýchacího okruhu. Když Bobovi ukazoval, že pro něj už ponor končí, bylo mi jasné, že s jeho přístrojem opravdu není něco v pořádku. To se ukázalo hned po rozebrání. Musím říct, že takovým způsobem vyplavený přístroj nikdo z nás ještě neviděl, a to jsem během testování Liberty dělal hodně velké koniny. Docela jsem se divil, že Ian ten ponor dokončil ve zdraví.

Druhý ponor jsme tedy zahájili jen ve dvou. Nevím, co tam Bob dělal, ale pořád jsem se za ním musel otáčet, protože se coural někde vzadu. Natáčel jsem video, a když jsem se za ním otočil asi po páté, už tam nebyl. Nepomohla chvíle čekání, malé kolečko kolem místa, ani vynoření se na hladinu. Potencionální šance vidět na místě druhého ponoru manty byla silnější motivace, než hledat zmateného a dezorientovaného Boba, a tak jsem zahájil buddy systém „dva potápěči v jednom oceánu“. No co, hloubka 6m, jednoduché místo, žádné proudy. Natáčel jsem si poměrně hezké korálové scenérie, když tu najednou jsem na hranici viditelnosti (což nebylo tak daleko) zahlédl mantu. Chvíli jsem za ní plaval a vyčíhal jsem si místo, kde se zastavila. Proplula kolem mě a zase se vrátila. Potom se přidala i druhá. Bohužel, kvůli viditelnosti jsem jen zřídka viděl obě pohromadě. Možná jich tam bylo víc, ale to se prostě nedalo poznat. Mě to zas tak netrápilo. Užíval jsem si přítomnost těch nádherných tvorů, kteří mi přejížděli nad hlavou doslova na dosah ruky. To, že jsem si na ně vyplácal celou baterku GoPro mě mrzelo ve chvíli, kdy proti mně vyplul slušně velký, asi dvoumetrový žralok kobercový (Orectolobus maculatus). To už jsem byl ale na konci domluvené hodiny a vracel se k lodi. Bob už na ní dávno seděl. Má asi o něco větší smysl pro zodpovědnost, a když mě nenašel ani pod vodou, ani na hladině, rozhodl se čekat tu domluvenou hodinu na lodi a v případě, že se ve stanovený čas nevynořím, volat policii. Hm… měl si mě asi víc hlídat, když jsem natáčel.

Na druhý den jsme měli naplánovaný ponor na jiném ostrově, ale příboj nás na moře nepustil a předpověď nevypadala růžově ani na další dny. Nebudu vás napínat a rovnou napíšu, že do vody jsem se už nedostal a to ani na Southwest Rock, s vyhlášenou lokalitou Fishrock Cave, kde se potápí i se čtyřiceti šedými sestrami najednou. Na druhou stranu to byla velká úleva pro mojí peněženku, protože jeden den potápění v Austrálii vyjde na stejné peníze, jako jinde třeba balík ponorů na 5 dní.

Jakub