Attersee 101,5 m

Dne 4. 5. 2014 se Jakub ponořil do hloubky 101,5m. Stal se tak prvním Pragoaquanautem, který překročil magickou hranici 100m. Ponor byl uskutečněn s rebreatherem CCR Liberty a třemi záložními směsmi.


Jak to začalo

Do Rakouska jsem tentokrát jel hlavně za povinnostmi, abych na Grundlsee vyučoval rebreatherový kurz. Tento trval tři dny od čtvrtka do soboty, a bylo by škoda nevyužít volné neděle k soukromému ponoru. Tonda Ptáček na mě už delší dobu naléhal, abychom udělali v Rakousku nějaký větší „prásk“ s rebreathery, a tak jsme se tedy konečně domluvili.

Velmi se hodilo, že Tonda za mnou přijel až v sobotu ráno, protože kromě plynů na cílovou hloubku a záložních plynů, přivezl i několik náhradních dílů, které se staly potřebnými v průběhu zmíněného kurzu. Během tohoto kurzu se mi mimo jiné podařilo značně vytopit oblek. Naštěstí mi z místní báze nezištně půjčili nový trilamiátový, včetně podobleku, za což jim patří můj srdečný dík. Rozdíl v pohodlí oproti mému pancířnatému tvrdoprénu byl neskutečný, a to mi značně usnadňovalo manipulaci s několika záložními stagemi.

Plán ponoru

V sobotu jsme provedli přípravný ponor na Grundlsee, abychom ověřili, že vše funguje jak má a večer jsme trávili diskusí a plánováním ponoru. Dekompresní plán jsme stanovili podle vestavěného plánovače v dekompresním počítači Freedom. Jako diluent jsme použili Trimix 8/75 použitelný až do hloubky 150 m. Každý jsme měli k dispozici tři záložní láhve S80 (asi 11l) se směsmi TMX 9/70, TMX 16/46, EAN50 a pro případ nouze nejvyšší nesl Tonda S40 s kyslíkem. Ten jsme však do plánu nezapočítávali a nechávali jsme si ho jako eso v rukávu. Čas na dně nám vycházel 12 minut a první dekompresní zastávka při gradientních faktorech 30/80 ve 40m. Vložili jsme tedy do plánu dvě hloubkové zastávky v 70 a 55 metrech.

Před ponorem

V samotný den D byl asi největší problém zaparkovat na vybrané lokalitě. Jinak poměrně opuštěné místo zrovna překypovalo potápěči, mezi kterými jsme potkali i Romana Virta se svou skupinkou. Ten nám poradil, abychom na stovku naplavávali více vpravo, kde by měla stěna sahat až k naší cílové hloubce. Těsně před zanořením jsem si všiml, že mi podtéká ventil ruční dávky diluentu. Odpojil jsem ho s tím, že smyčku budu ředit pomocí ADV. To není nic kritického. V případě selhání v otevřeném stavu se dá uzavřít ventil diluentu, nebo v případě ztráty plynu již nezvyšovat hloubku.  Jen jsem si musel v hlavě projít scénář jak to řešit v případě náhlého zvýšení pO2 nebo CO2, když nebudu mít k dispozici ruční dávku a ADV bude uzavřené.

Ponor

Viditelnost u hladiny byla mizerná, ale hned po pár tempech jsem jen půl metru pod sebou zahlédl velkou štiku. Teď ale nebyl čas si jí prohlížet. Musíme to prát dolů co to jde, jinak tu dvanáctou minutu nestihneme. Dno se svažovalo pomaleji, než jsme očekávali a stěna pořád nikde. Tu jsme protnuli až kolem 50m a padala zhruba do 70. Dále to pokračovalo jen jako suťový svah. Zde už ovšem byla viditelnost naprosto špičková a voda dostávala spíše modrou než zelenou barvu.  Skutečnost, že ať budu dýchat téměř jakkoli, nemá to na spotřebu ani v této hloubce téměř žádný vliv, mě dosti uklidňovala. Handset na levé ruce začal vibrovat, aby mi oznámil, že jsem právě dosáhl 100m hloubky. Zastavili jsme sestup. Vzápětí se ozval druhý alarm, který upozorňoval na dosažení času 12 minut. Stihli jsme to téměř na vteřinu přesně. V tu chvíli mě trochu mrzelo, že se v téhle hloubce už nemůžu více zdržet a neochotně jsem začal stoupat. S namíchaným trimixem jsem měl hlavu naprosto čistou, vždyť po přepnutí na setpoint 1,3 jsem dýchal směs odpovídající úrovni hloubkového opojení v hloubce 20m se vzduchem. Díky tomu si můžu být jistý, že ti juvenilní pstruzi, kteří plavali všude kolem u dna, nebyli jen přeludem. Toník ke mně připlaval a potřásl mi pravicí. Cestou nahoru šikmo severním směrem jsme si užívali krásné scenérie omletých balvanů a stěn. Voda postupně přecházela z modré zpět do zelené.

Deko

Když jsme se dobelhali do malých dekompresních hloubek, porovnali jsme časy nutné k výstupu. Ten Tondův byl o více jak 20 minut delší. Prostřednictvím wetnotesu jsem se ho zeptal, kdy přepínal setpoint. Prý v 70 metrech. Tím se to vysvětlovalo. Asi pět minut poté, co mi dekomprese skončila, Toník ukazuje, že jdeme z vody. To mě trochu překvapilo, ale vzápětí jsem si uvědomil, že zřejmě přepl na záložní GF, které měl nastaveny na 40/90. Vynořili jsme se poměrně daleko od výlezu a museli plavat po hladině. Začalo mě trochu píchat v lokti. Nebylo příliš velkých pochyb o tom, o co se jedná. Vrátil jsem si náustek do pusy a snažil se v okruhu udržovat co možná nejvyšší procento kyslíku. Po vylezení z vody jsem vypil něco přes litr vody a začal se odstrojovat. Jakmile jsem svlékl levý rukáv sucháče, začalo mi svítat. Manžeta od podobleku vytažená tak, aby nepřekážela latexové manžetě sucháče, mi lehounce přiškrcovala předloktí. Jakmile jsem jí uvolnil, zabrnělo mi v dlani. Bylo jasno a zároveň mě to uklidňovalo, protože takováto forma DCS by podle všeho neměla být nebezpečná a v těch tkáních na ruce se to nějak porovná. Koneckonců vždycky když se seknu do ruky, tak se to taky většinou zahojí.

Závěrem

Tento ponor ukázal, že v hloubkách takovýchto rozměrů nelze za použití heliové směsi podceňovat vůbec nic. I sebemenší maličkost může mít velký vliv na zdraví a bezpečnost i v jinak velmi konzervativně naplánovaném ponoru. Velkým štěstím bylo, že tato chybka byla osamocena a nebyla součástí řetězce jiných potíží, jak se to občas stává. Buďte opatrní.

Jakub

související

Velikonoční rebreatherový Atter

Se Silvou Pěkníkem jsme domluvili společné potápění na Attersee. Celkem nás tam bylo šest potápěčů s uzavřenými okruhy a tak o zábavu bylo postaráno.

související

První ponor s RB

Jakubův první por s elektronicky řízeným rebreatherem byl bohatý na dojmy.

Velikonoční rebreatherový Atter

Se Silvou Pěkníkem jsme domluvili společné potápění na Attersee. Celkem nás tam bylo šest potápěčů s uzavřenými okruhy a tak o zábavu bylo postaráno.