První ponor s RB 2012

Kolega z práce mě a Aleše poprosil o vytažení zaseknuté kotvy na Orlíku. Alešovi se do toho zprvu zjevně nechtělo pro jeho chronický nedostatek času, ale podařilo se mi ho nastimulovat tak, že nakonec souhlasil. Na to prohlásil, že to bude ideální příležitost, abych si vyzkoušel RB. S tím jsem moc nepočítal, protože jsem očekával nějaké bližší seznámení nejprve v bazénu. On mi však na to s úsměvem řekl, že mě kdyžtak vytáhne. Mísily se ve mě pocity radosti a obav. Všichni ponor s RB líčili jako obrovskou změnu a já mám první ponor udělat v mizerné viditelnosti na Orlíku a ještě k tomu plnit úkol.
Aleš bral na ponor většinu věcí, takže já jsem šel na sraz jen s poloprázdným loďákem. To bylo hodně příjemné. RB byly již z domova naplněné vápnem i směsmi a také byly jakž takž smontované. Jeden měl v obou třílitrových lahvích kolem 100bar a druhý kolem 250bar. Aleš mi dal tedy ten plnější. Jako diluent byl použit TMX 9/60, prý pro případ, že by kotva byla hlouběji, než udaných 25m (hloubkové opojení s rebreatherem nastává dříve a silněji než s OC kvůli větší koncentraci vdechovaného CO2. Navíc od určité hloubky -dle nastavení setpointu- by byla koncentrace dusíku (při vzduchovém diluentu) vyšší než běžných 78% a tím by se opojení ještě více prohloubilo. Z toho důvodu se u RB používá TMX již od 30m). Při pokusu o aktivaci RB jsem zjistil, že ani jeden handset (ovladač s kontrolním displayem na ruce - každý RB Liberty má dva) nelze spustit. Museli jsme tedy otevřít hlavu a odšroubovat 2x6 imbusových šroubů, abychom otevřeli blok s bateriemi. Trochu pruda. Pak jsme každou baterii, jednu po druhé přeměřovali (2x6 AA 1,5V), jestli není vybitá. Jedna byla a nefungovala kvůli tomu polovina přístroje. To mi připadalo jako docela nepříjemná zranitelnost. Už aby byly hotové ty akumulátory. Druhá polovina však měla baterie v pořádku a přesto nefungovala. Vzal jsem z kanclu několik náhradních handsetů, ale ani jejich výměna nepomohla. V tu chvíli si člověk uvědomí, jak složitý přístroj to vlastně je a kolik možných příčin může mít takový výpadek. Na místě jsme to vyřešit nedokázali, přestože měl Aleš s sebou dva obří pelikány plné nářadí, měřidel a náhradních dílů. Navíc čas běžel. Už jsem se smířil s tím, že do vody nepůjdu a že moje RB premiéra se odloží na neurčito. Aleš ale řekl, že si tenhle RB vezme on a já se vypořádám s menší zásobou plynů v tom druhém. To rozhodnutí mě překvapilo, obzvlášť po tom průseru v Resselu, který se stal teprve před měsícem a půl. Řekl: "Přece tě nenechám na suchu."
"Lepší jeden na suchu, než aby byl nějakej průser." To se na chvíli zarazil a přemýšlel.
"Jo, to je v pohodě, kdyžtak mám bailout, ale stejně nebude potřeba."
"Seš si tím jistej?"
"Jo."
No tak jsme zas začali přendavat světla z jednoho na druhý, vše jsme zas smontovali dohromady a mohli jsme začít s aktivací. Nejprve bylo třeba zkalibrovat kyslíková čidla. Ta jsou umístěna na nádechové straně hlavy. Před připojením vrapových hadic je potřeba přilepit hubu k nádechovému otvoru a několikrát se nadechnout, aby bylo jisté, že v systému nezůstal od minule žádný jiný plyn a bude se opravdu kalibrovat na vzduch. Měl jsem trochu problém se tam vejít s tím svým nosem. Tohle bude chtít ještě dořešit. Udělat nějakou kalibrační trubku nebo komoru, která se připojí a naplní kalibračním plynem. Nebude to tak krkolomné a navíc se bude dát použít i dvoubodová kalibrace s čistým kyslíkem, která zajistí větší přesnost. Další krok byla zkouška těsnosti. Zavřel jsem náústek, zavřel jsem přetlakové ventily a naplnil okruh střídavě diluentem a kyslíkem dokud nebyly vaky zcela plné a tvrdé. Pak jsme čekali něco přes minutu a zkusili, jestli jsou vaky stále stejně tvrdé. Někudy to trochu utíkalo. Prý ústenka. Potřebuje to ještě dořešit. Bylo to ale tak málo, že i pro RB to bylo zanedbatelné a navíc pro ponor, který jsme šli dělat. Nepočítali jsme víc jak s půl hodinou pod vodou. Potom jsem nastavoval směsi. Diluent TMX 9/60 a bailout TMX18/40 v S80. To byla taky trochu pruda, protože zadávání hodnot je skrz naklánění nebo poklepání (lze nastavit). Nefungovalo to v terénu zrovna nejlíp a tak mi to trvalo dlouho. Další věc, která je potřeba trochu poladit.
Pak už konečně do gumy a RB na záda. Na zádech to sedí moc příjemně. Připadalo mi to o proti 2x12 dost lehké a pohodlné. Jenže to jsem zapomněl připevnit zátěže. Aleš mi tam dal pro začátek 10kg a to už bylo jiné. Alešovi strojení nějak dlouho trvalo a RB na zádech těžkl a těžkl, takže RB srovnání s 2x12 s přehledem snese. Trochu nepříjemné bylo, že jsem měl na postroji nastaveny D-kroužky jinak, než jsem zvyklý. Navíc je překrývaly dýchací vaky. Později ve vodě jsem si na to zvykl, teď to bylo ale hodně nepohodlné. Navíc tam nebylo za co uchytit inflátor, takže ten se mi pořád ztrácel za ramenem. Nechal jsem si ho od Aleše přivázat gumicukem k D-kroužku. Představa, že bych nemohl při prvním ponoru s RB ovládat vztlak, mě děsila. Asi bych ten ponor položil. Gumicuk to ale vyřešil dobře. Délka a umístění inflátoru se musí dořešit. Nastavil jsem si setpoint 1,0bar, jak mi řekl Aleš, a spustil dive mode (CCR). Musel jem odklikat asi 4 obrazovky checklistu a podle toho ještě vše zkontrolovat a poté se to konečně spustilo. Hned mi bylo jasné, že nastavit 1,0 je kravina. Řídící jednotka se snažila dosáhnout 100% koncentrace kyslíku, ale to se jí nedařilo. Handset pořád ukazoval parciál 0,8. Vaky jsem měl plné k prasknutí, takže se mi na hladině špatně pohybovalo a nvíc to trochu škrtilo. Mraky kyslíku se valily do čudu.
Alešovi to zase trvá, takže na hladině čekám drahnou dobu už s připnutou stagí, všechno je hrozně nepohodlné a je mi horko. Teď nás čeká ještě asi 150m plavání po hladině k bójce, na které je uvázaná zaseknutá kotva. Bylo to fakt protivné. Takhle jsem si svůj první ponor s RB nepředstavoval. Z rebreatheru se nedalo pořádně dýchat, protože vaky byly strašně plné, takže nádech mě přeplňoval a vydechnout se pořádně nedalo. Je to alespoň poučení pro příště (pokud nějaké bude) že nízký setpoint se musí nastavit max na 0,8, nebo zapnout sestupový setpoint, což je zajímavá a užitečná funkce Liberty. Škoda že jsme jí nevyužili. U bójky jsem si vyndal náustek a trochu odpočíval. Aleš se zděsil, jestli jsem ho nezapomněl zavřít, ale nezapomněl. Ještě mě upozornil, ať si pořád hlídám PO2 a když se mi cokoli nebude zdát, ať okamžitě přecházím na záložku. Mám taky občas zadržet dech, abych zjistil, jestli v okruhu není nebezpečná koncentrace CO2. Kdyby mi dech nešel zadržet, mám okamžitě přejít na záložku. Dobrý. Tak jdem na to.
Po zanoření asi pod 0,5m hloubky se vaky dostatečně stlačily na to, aby se dýchání stalo komfortní. V tu chvíli už RB nebyl nepohodlný krám, ale luxusní záležitost. Jak jsem klesal rychleji, občas se parciál přehoupl přes 1,0 a tak jsem pár vteřin počkal, než se to srovná. Překvapilo mě, jak to reaguje celkem rychle. OLED displeje jsou fantastické. Nemusí se na ně svítit a jsou dokonale čitelné, takže o ně stačí zavadit koutkem oka. To je pohodlíčko. Dno bylo kolem 16m a bylo písečné. Alespoň to nezvířím, když budu bojovat se vztlakem. To se ale nekonalo. Při sestupu jsem vztlak kompenzoval průběžně a na dně ho už nebylo třeba moc upravovat. Nějak jsem se napoprvé trefil. Podle řetězu jsem doplaval ke kotvě a všímal si úžasné viditelnosti. Kotva byla zaklíněná pod kořenem pařezu a jedna lopatka byla hluboko zabořená v písku. Vyproštění trvalo asi 10 vteřin, takže než ke mě Aleš stačil doplavat, už jsem jí držel v ruce. Podle dohody jsme se vrátili k lanu a začali stoupat. Lano bylo hodně prověšené a tak jej nešlo použít jako fyzickou oporu. Bylo však příjemné ho mít jako vizuální oporu. Jak jsem stoupal, rozpínal se plyn ve vacích, které byly zase hodně tvrdé. Měl jsem zavřené oba přetlakové ventily, a to jsem si nejdřív neuvědomil. Cítil jsem tlak na plicích, jako když se vynořuješ se zadrženým dechem a chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že výdech prostě nepomůže (navíc to zase skoro nešlo) a že musím vydechnout bokem. Vydechl jsem tedy část plynu koutkem pusy. To byla úleva! Pak najednou začalo lano mizet pode mnou, takže jsem začal zběsile upouštět,abych zastavil ten domnělý výstřel na hladinu. V tom vidím Aleše, jak se snaží vyprostit z prověšeného lana, které si stahuje pod sebe. Takže ne já nahoru, ale to lano se pohybovalo dolů! Ulevilo se mi, že jsem se nekatapultoval.
Po hladině jsme doplavali zpět ke břehu a udělali si ještě krátký, asi půlhodinový ponor s maximální hloubkou 11m, abych si vyzkoušel potápění s RB trochu víc než jen na 5 minut a abychom trochu zůročili tu dvouhodinovou přípravu. Ponor jsem si opravdu vychutnával. S přístrojem se udržoval trim líp než s mým dvojčetem, a tak jsem i s připnutou stagí byl naprosto vodorovný. Kompenzování vztlaku mi nedělalo větší problémy. Pouze to chtělo větší předvídavost. Vydýchaný kyslík se projeví na objemu plynu v okruhu a tím se zmenší vztlak. Já se ho snažil dokompenzovat křídlem, jenže po chvilce solenoid doplnil dávku kyslíku a já musel zase odpouštět, i když jsem vůbec neměnil hloubku. Na to si chce ještě zvyknout a občas si spíš pomoci ploutvemi než připouštěním kompenzátoru. Každopádně ta samozřejmost s jakou jsem vztlak vyrovnával, mě příjemně překvapovala. Uvědomil jsem si, že je to i kvůli mému špatnému návyku z potápění s otevřeným okruhem. Tam se totiž vykompenzuji na konstantní objem plic, většinou při nádechu, a pak držím zadržený dech. Při výdechu trochu poklesnu, ale nádechem se vrátím zpět. Tak je to špatně a svoje žáky to vlastně učím jinak, teď s RB je to ale výhoda. Navíc si užívám, že dech zadržovat nemusím, volně dýchám a přitom visím v prostoru bez pohybu jako přibitý. Parádička. Voda má pod 10°C ale mě je skoro horko a to mám jen mokré rukavice. Holt exotermická reakce pohlcování CO2 opravdu funguje. Jen tu vlhkost dýchaného vzduchu nějak nepociťuji. Připadá mi, že mám sucho v puse. Asi se to projeví později, to už jsem taky někde slyšel. To ticho kolem jsem čekal, takže mě to zas až tak nepřekvapuje, ale přesto si to užívám. Oproti potápění na nádech tu přecijen dýchání slyšet je. Je to stejný zvuk, jako když se dýchá na hladině ze šnorchlu. Asi jsem si i v tak malé hloubce uvědomoval přítomnost vysoké koncentrace helia oproti vzduchu, ale chápu, že to zní trochu těžko uvěřitelně.
Po vynoření by mě správně mělo čekat ještě rozebírání a čištění, ale Aleš už spěchal, takže si obojí udělá až sám doma. Takhle kdyby to bylo vždycky. Pochválil mě, že mi to prý šlo a že ho překvapilo jak jsem držel trim a vztlak. Prý to vůbec nevypadalo na první ponor, ale jako kdybych měl s RB odpotápěno mnoho hodin. Tož, to bylo příjemné zakončení.
Přes počáteční rozpaky, prudu a nepohodlí, se ukázalo potápění s RB jako naprosto prímová záležitost. Holt je to konstruováno na potápění a ne na promenádu. Bude však ještě třeba hodně a hodně praxe.

Jakub