Hranická propast

O Hranické propasti jsem četl již jako desetiletý kluk a to ve mně nastartovalo touhu, se v této světově jedinečné lokalitě, která je tak blízko a zároveň tolik vzdálená, potápět. V současnosti  je Hranická propast druhá nejhlubší zatopená jeskyně na světě po té, co se Krzysztof Starnawski potopil do 215m a spustil sondu do 345m.

 Ve svých fantaziích jsem se zde potápěl mnohokrát, ale tentokrát jsem dostal skutečnou příležitost. Na Techmeetingu jsem se potkal a seznámil s vedoucím brněnských policejních potápěčů Michalem Gubou, který je zároveň členem spolku Hranický kras. Na propasti teď provádějí instalaci nových čidel pro tamní výzkum a bude zapotřebí vrtat do skály. Aleš Procháska zkonstruoval podvodní akuvrtačku, která by se jim pro tyto účely náramně hodila a tak ho, a spolu s ním i mě, pozvali na Hranickou se zapotápět. Musím říct, že mně to udělalo větší radost, než kdybych pozván někam k moři, protože Hranická propast je místo, kam se dostanou jen vyvolení a šťastlivci. Jako každá jeskyně je i Hranická chráněná zákonem 114/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny a vstup je zde možný pouze na výjimku. Tu vlastní skupina speleopotápěčů Hranický kras a bedlivě si tuto výsadu střeží.

U kraje propasti se sešla nakonec poměrně početná partička lidí, ale jen málokdo mohl jít přímo do vody. Začal náročný transport od kraje propasti po schodech k vrátku. Těžkého vybavení bylo požehnaně a strmé zasněžené schody se stávaly čím dál víc kluzkými. Během přípravy výstroje Aleš nejprve zjistil, že si doma zapomněl hlavní světlo a při přípravě rebreatheru zjistil zapomenutý battery pack. To už byl rozhodnutý, že do vody nejde, protože to už bylo moc chyb najednou a nenechal se ani přemluvit ode mě, když jsem mu nabízel „svoji“ jednotku, aby do vody mohl jít on.

Jako průvodce jsem dostal Libora Čecha, který byl ve vodě o dost rychlejší, protože z celé skupiny byl jeden z mála, kdo používal otevřený okruh. Ten je v Hranické propasti přijímán s nelibostí, protože vypouštěné bubliny uvolňují sediment ze stěn a křehké aragonitové stěny narušují.

Hladina jezírka byla hustě pokryta listím tak, jak jsem to doposud znal jen z fotografií a filmů z této jedinečné lokality. Hoši tvrdili, že tu nejlepší viditelnost jsme o dva týdny propásli, protože to bylo vidět v jezírku až na 30 m a od Zubatice v 50 metrech byla prý vidět hladina. Mě to ale náladu nijak nezkazilo, protože být tady je zážitek tak jako tak. Dnes byla v jezírku viditelnost asi 3-5 metrů a voda měla nezvyklou šedozelenou barvu. Jakmile jsem potopil obličej, nevycházel jsem z údivu. Voda štípala jako čert na všech odhalených částech. U mě to byly jen kousky tváří a horní ret, ale i tak to bylo nepříjemné. Voda je totiž vlastně kyselka bohatě prosycená oxidem uhličitým. To jsem sice věděl už dávno, ale že to funguje až takhle, jsem netušil. Co bylo ovšem o poznání příjemnější, byla teplota vody. Po celý rok tu ručička teploměru neklesne pod 16°C.

Po hladině jsme doplavali na druhou stranu jezírka, kde jsme se zanořili podél dekompresního žebříku. V šesti metrech je dekompresní stan a od něj vede silné horolezecké lano šikmo pod stěnu směrem k Zubatici. Celkem mě překvapilo, jak rychle jsme se do těch 50 metrů dostali. Tady byla viditelnost okolo 6-8 metrů. Od Zubatice je možné jít buď dolů a zúženou částí Krk se protáhnout do hluboké části Lift, nebo se vydat dál po stropě a pak kolmo vzhůru Mokrou rotundou přeplavat do Suché rotundy. Zaplavali jsme tedy do této části, kde nás čekalo pásmo rezavé vody, které se tu drží stále. Zde je viditelnost asi 0,5m – 1m. Hlavní tedy bylo neopouštět fixní lano a čekat až se voda v menší hloubce rozestoupí do lepší viditelnosti. To se odehrálo ve 27 metrech a bylo to něco fantastického. Voda tu totiž najednou byla křišťálově čistá a viditelnost dosahovala nějakých 30m. Najednou jsem viděl všude kolem sebe. Vystoupili jsme až do Suché rotundy s krásnou krápníkovou výzdobou. Ze stěn se odlupovaly šupinky o velikosti pětikoruny a na hladině se tvořily vápencové mapy, jako když si z tvrdé vody uvaříte čaj.

Prostory to byly poměrně rozlehlé, a v Suché rotundě jsme podplavali do její druhé části. Po té jsme se zanořili do zhruba 27 m, kde jsme po cestě navštívili velmi úzkou chodbu Monika, a po té se vypravili k velké křižovatce šňůr. Byl jsem vcelku rád, že jsem tu s průvodcem, protože v téhle spleti vodících linek bych se napoprvé určitě nevyznal. Přeplavali jsme do části La Proa, která z těch podvodních částí byla určitě nejhezčí. Směrem nahoru se totiž rozvětvovala do několika chodeb a tvořila různá okna. Tvary to byly fantastické a vůbec jsem je tu nečekal. Vynořili jsme se v další části zvané Nebe a musím uznat, že jako v nebi to tu opravdu vypadalo. Úžasná krápníková výzdoba obohacená unikátními gejzíráky, které se vyskytují jen na třech místech na světě. Nějak se mi ani odtamtud nechtělo. Po cestě dolů jsme proplavali okolo vývěru teplé vody, které jsme naměřili 22°C, po té jsme opět proplavali pásmem rezavé vody a za Zubaticí v hloubce asi 15 metrů jsme vpluli do Jihozápadní chodby. Ta byla poměrně zkroucená a v některých místech užší. Nepouštěli jsme se nikam daleko, protože už jsme byli stejně na cestě zpátky a Liborovi ve flaškách už muselo značně ubývat. Nakonec jsme se zastavili v dekompresním stanu, kde se tedy rozhodně nedalo dýchat, ale Libor mi krátce sdělil, ať si zkusím opatrně odklopit masku. Odklopil jsem jí asi na 2mm a v tu ránu mi projelo neuvěřitelně intenzivní štípání celým nosem. Oxid uhličitý se uvolňoval pohybem ve vodě a v dekompresním stanu se celou dobu hromadil.

Výstup na hladinu jsem si zpestřil prorážením tlusté vrstvy listí na hladině, takže jsem vypadal jakop Jožin z bažin. Pak už byla zase jen dřina tahání výstroje od vrátku k autům a nakládání. Ta dřina ale za ten zážitek určitě stála. Uvědomit si, že jsem byl na místě, kde přede mnou bylo jen několik desítek lidí a o moc víc po mě se jich tam nepodívá, byl úžasný a dobrodružný.

Jakub