Křišťálový Atter

Rakouské Attersee má posledních pár let lepší viditelnost než kdy dříve. Mohou za to invazivní slávičky mnohotvárné (Dreissena polymorpha), které svojí populační explozí ničí a ucpávají různá potrubí, lodní motory a další ponořená zařízení. Není divu, že místní je tu proklínají a přejí si, aby se slávičky navždy vrátily do Černého moře, kam patří, ale pro nás potápěče bažící po co nejčistší vodě, je to dar z nebes. Slávičky pilně filtrují vodu, aby z ní získali svou potravu, která je pro nás viditelnost kazícím bordelem.

Ta nejčistší voda bývá v únoru, a tak jsme již déle dopředu naplánovali akci spojenou s malým společenským dýchánkem na páteční večer. Od té doby, co máme v klubu naší báječnou Sašu, máme možnost přespávat v Krumlovské loděnici a družit se v jejich sympatické klubovně ověnčené trofejemi z vodáckých soutěží. Sašu jsme k naší radosti na poslední chvíli zastihli ještě v jednom kuse, než na svět přivede novou vodačku a potápěčku. Večer to byl milý, a za po očku sledovaného zahájení zimní olympiády v Miláně, jsme se tlacháním pěkně natěšili na sobotní potápění.

Ve složení Jakub, Honza Kotík, Martin a Venda Švastalovi, David a Jarda jsme se sešli u jezera na lokalitě Unterwasserwald. Je to ideální místo pro využití křišťálové vody, což se nám potvrdilo, hned jak jsme strčili masku pod vodu. Martin s Vendou se začali prohánět na skútru směrem k pradávným obřím kmenům, které se na dno jezera dostali po vydatných srážkách v září roku 1959 sesuvem svahu i s částí lesa. Přestože si to Martin a Venda pálí velkou rychlostí, Jakub s Davidem je ještě dlouhou dobu vidí, a jejich malé siluety v dálce se svítivě bílými dvojčaty na zádech v porovnání s mohutnými pozůstatky horských buků dávají naplno vyniknout průzračnosti, než se oba nakonec zcela rozplynou v tom krásném odstínu zelenomodré.

Proplouvajíc majestátním mikádem předal po půl hodině Martin s Vendou skútry Jakubovi s Davidem. Domluvili se předem, že se sejdou někde ve dvaceti metrech, a při takto čisté vodě nebylo možné se nepotkat. Pravda byla taková, že při plavání v hloubce 20 metrů bylo vidět ještě daleko za poslední kmeny v hloubce okolo 35 metrů, takže i kdyby se minuli o pár desítek metrů, pořád by se našli. Jakub s Davidem narazili na Honzu Kotíka fotícího ty dřevěné propletence, ale pro zvýraznění měřítka a mohutnosti kmenů mu chyběl Jarda, který v tu chvíli byl neznámo kde. Jakub s Davidem se tedy začali prohánět před objektivem, aby to Honzovi na fotkách vynahradili, a sami se pak mohli chlubit honzovými tradičně povedenými snímky na sociálních sítích a webu.

Když se čtveřice vracela z ponoru, natrefila na Jardu, který se teprve až v tu dobu zanořoval, bojujíc se zákeřnými chapadly dvou svazků automatik na jeho bokovkách visících proklatě nízko. Předpoklad byl, že se Jarda s fotícím Honzou někde potkají, ale k tomu ani přes dohlednost soupeřící s pitnou vodou nedošlo. Honza se vynořuje sám, zatímco zbytek skupiny s nepříjemným trnutím sleduje Jardovy osamocené bubliny obkreslující bóje nad zatopeným lesem. Jakmile vystrčí z vody svojí oranžového mrože připomínající hlavu, všem se náramně uleví a odcházejí svačit na parkoviště. Jenže když se Jarda ani po několika desítkách minut nepřipojuje k hodování nad znamenitým domácím uzeným ze švastalovic udírny, vydal se zbytek skupiny zjistit co se děje. Přistihli zoufalého Jardu marně zápasícího v hloubce po kolena s neposlušnou lahví, která ne a ne se pustit jeho gumicuku na sidemountovém postroji. Jarda se nakonec vysílen marným bojem svalil do jezera a nechal se obsloužit Davidem, který si zul boty a vyhrnul svoje zateplené zimní kraťasy, aby ho ze zajetí potápěčské výstroje vysvobodil.

Zatímco David s Jardou považovali dosavadní zážitky za dostatečné, zbytek skupiny se přesunul na opačný břeh jezera do obce Nußdorf, aby si užili námi dosud nepoznanou lokalitu. Vedle vyprázdněných přístavišť zazimovaných plachetnic a vodní záchranné služby je malá zátoka, kudy lze mělkou vodou vyplout do jezera, nebo na cípu této zátoky využít velmi pohodlný vstup po schodech končících hloubkou po prsa. Zvlněné a jen mírně se svažující dno je pokryté hustým kobercem vyšší rostliny připomínající stélkaté řasy parožnatky, do něhož je v hloubce deseti metrů esteticky zasazen potopený hausbót, sloužící jako báječná potápěčská atrakce. Na dohled za ním je originální instalace „Pfahlbau-Unterwasserwald“, což je umělecká výsadba svislých kůlů (Pfahl = kůl) pod vodou, která má symbolizovat a připomínat prastaré jezerní osídlení a pilíře pravěkých jezerních staveb. Odkazuje na prehistorické „palafitové“ domy na kůlech, které ve střední Evropě od pravěku až do mladší doby bronzové bývaly stavěny na březích a v mělčinách jezer. Tyto dřevěné konstrukce (stopy samostatných kůlů nebo pilířů) jsou známé archeologicky zejména ve Švýcarsku, Rakousku a severní Itálii a jsou součástí světového dědictví UNESCO.

V ještě o něco větší hloubce je množství potopených lodí navzájem provázaných značícími šňůrami, které by bez skútrů bylo obtížné navštívit všechny během jednoho ponoru. Na samotný závěr se nám podařilo přemluvit Honzu, aby si také skútr vyzkoušel. Jakub se s ním vypravil nalevo od vstupu směrem k loděnici plachetnic, kde pod vodou byl až 12 metrů vysoký hustý les dřevěných molových pilířů.

Do sytosti vypotápění jsme si na zpáteční cestě nemohli odpustit návštěvu místa nehody z loňského září - Traunfall. K našemu velkému úžasu jsme zjistili, že přehrada, přes kterou někteří z nás byli proudem svrženi, ani k ní přiléhající elektrárna už vůbec neexistuje. Na místo ní je původní stav připomínající koryto řeky, za ním obnažená bývalá tůň se skalisky, které jsme vídávali v hloubce až 14 metrů a okolo intenzivně probíhající stavba nové průtočné vodní elektrárny. Podrobnosti o zajímavém projektu naleznete zde: https://hydroint.zek.at/projects/permission-granted-for-new-traunfall-hydropower-plant/

Tím pro nás den plný zážitků končí a my se loučíme, abychom po cestě zpět ještě dlouho zpracovávali nové vjemy a dobrodružství.