Hon na velrybáka a další radovánky
První ochutnávka pragoaquanautího výletu na Maledivy. Bezesporu top zážitek z nepředstavitelně nabitého dobrodružství. Obsahuje VIDEA
PROFI STŘIHLÉ VIDEO ZDE! (20 minut s verlybáky, útesáky, bělocípáky, mantami, vraky atd...)
Maledivy, respektive Maledivská republika je ostrovní stát na pomezí Arabského moře a Indického oceánu. Republika leží na 1196 korálových ostrovech uskupených do 26 přírodních atolů, rozložených převážně v severojižním směru. Pevnina – ostrovy (298 km2) tvoří jen třetinu procenta celkové rozlohy Malediv. Ostrovy se nacházejí na vrcholu 960 km dlouhého podmořského hřbetu, který prudce stoupá ze dna oceánu, z hloubek přes 4000 m (Arabské moře 5300m, Bengálský záliv 4500m). Jeho strmost a absence dlouhého ostrovního šelfu jsou pravděpodobně příčinou toho, že se u něj většinou dostatečně nevyvinou seizmické vlny, jinak by byly v průměru 1,4 m vysoké ostrovy s převážně písečným povrchem dávno smeteny do hlubin oceánu. Ochrana to však není dokonalá, podle místních v roce 2004 vlna vyvolaná zemětřesením v Indickém oceánu 6 ostrovů úplně zničila a hlavní město Male bylo ze dvou třetin zaplaveno. Ostrovy jsou ohroženy erozí na svých návětrných stranách, vlnobitím vyvolaným vichřicemi a naplní-li se předpovědi o stoupání mořské hladiny vlivem globálního oteplování může se stát, že v horizontu desítek let mohou Maledivy zmizet pod hladinou.
Ostrovy (první zmínky jsou z 2. století př.n.l.) nad hladinou prodělaly i řadu nábožensko-politických změn, buddhismus vystřídal roku 1153 islám, okupace a protektoráty (Portugalsko, Holandsko, Velká Británie) vystřídala roku 1965 samostatnost. Ekonomiku Malediv držel zejména rybolov, v poslední době se významně přidává i turismus. Z pouhých 200 obydlených ostrovů jich je 88 zařízeno jako luxusní letoviska. Kromě „stabilních“ míst pro tzv. válecí (nic ve zlém) dovolené nabízí Maledivská republika i trochu „neposednější“ variantu a to potápěčské safari s trvalým pobytem na lodi. Bohužel víme, jaké jsou dopady zvýšeného turismu na dříve nedotčené podmořské útesy, avšak těžko místním vyčítat, že se také chtějí mít lépe. Proto nezbývá než se chovat maximálně ohleduplně.
Z hlediska potápěčského je podvodní svět Malediv velmi vysoko na pomyslném žebříčku lokalit. Hlavně nás lákala velká zvířata. A tak, když jsme se dověděli v půli listopadu o možnosti strávit týden na lodi se třemi ponory denně nastal tanec. Přestali jsme organizovat únorový výjezd na útesy Svatého Jana v Egyptě. Pasy na Maledivy mohou platit jen do odjezdu zpět, ale kdyby se něco stalo, tak se létá do nemocnice na Srí Lanku a tam už požadují platnost pasu min. 6 měsíců v den odletu. S Honzou jsme s vírou v srdci vyrazili na úřady a tam, přestože mají na vydání nového pasu 30 dní, byli za 12 dní hotovi. Mezitím Radek pracoval na letenkách a na lodi a složení naší expedice se ustálilo na pěti kusech – Radek, Vašek, Honza a dva Petrové. A den před Mikulášem jsme vyrazili. Praha – Frankfurt a/M – Colombo – Male. Mikulášovy asistentky ve Frankfurtu byly půvabné, ale Ceylonské pojetí dědy Mráze se soby (velikostí koza, parohem jelen) a tamní asistentka byly v pětatřicetistupňovém vedru daleko půvabnější. Přežili jsme i útoky klimatizace a zhruba po 30ti hodinách od startu jsme stáli na molu na ostrově Hulhule, přes vodu si prohlíželi hlavní město Male na vedlejším ostrově a očekávali naší lodici. Výhodou tohoto místa jsou rozměry. Po všech těch přejezdech a přeletech jsme z letiště k lodi došli těch asi 80 metrů po svých.
Na lodi nás uvítala posádka tří bratrů, kteří nás pak vozili na ponory, plnili lahve a po ponoru nás vždy našli, shodili nám do cesty schody a pomohli na palubu, když to houpalo. Touto lodí jsme dojeli k ARI QUEEN, která se nám na týden stala domovem. Naši tři „dajvmástři“ byli příjemní chlapíci s některými nekompromisními požadavky. 06:00 budíček, 06:30 brífing, 06:45 +/-5min odjezd na ponor, 07:00 +/-5min do vody, po dosažení 50 barů nebo po 1 hodině vynoření, odstrojení, příprava na foukání už za jízdy, návrat na ARI QUEEN, za 5 minut snídaně, pak cca 2 hodin na vysycení a celý proces znovu a pak ještě jednou a ještě jednou. Za event. úmyslné sáhnutí na žraloka velrybího, mantu atd. byla jednotná taxa – minus tři ponory bez náhrady.
Do vody s námi chodil Ital Felipe, v další skupině se potápěl pár z Česka, byla tam samostatná skupina pěti thajských potápěčů a filmařů, kteří natáčeli propagační materiál o Maledivách, rodinná pětka Litevců a jako třešnička na dortu jedna Britka, která přes svůj věk (asi jako my starší v naší skupině) byla neuvěřitelně hbitá, samostatná a šikovná pod vodou i na suchu. Po návratu z ponoru vždy uchopila atlas podvodního života Malediv a do deníčku zapsala co všechno na ponoru viděla a zažila.
A tak jsme absolvovali 18 ponorů v režimu polovojenského tábora ( jen já jsem dva vypustil, protože díky dehydrataci z příletu jsem si vyrobil při prvním ponoru krásně mramorovanou kérku na prsou a břiše) a potkali jsme manty a štítovce lodivody, velrybáky, něco žraloků bělocípých, spanilých (šedých), rejnoky siba i trnuchy, karety, tuňáky, kranasy, murény, kanice, chobotnice, perutýny, ostence, čtverzubce, nahožábré, strašky tu a tam neviditelný rozedranec nebo ropušnice, a přes hejna chňapalů, chrochtalů, pomců, klipek a bodloků jsme na sebe občas ani neviděli. A jestli jsem na někoho nebo něco zapomněl, jako třeba na ty dva vraky, nebyl to záměr a najdete to na fotkách a videích tady okolo.
Kvůli místnímu předpisu Vás do vody nikdo nevezme ani nepustí později než 18 hodin před odletem, takže poslední den jen ranní ponor a po obědě výlet do hlavního města Male. Město má omezenou možnost expanze, ledaže by si zasypali kus moře, ale čím? V sultánově parku jsou vidět kaloni a po ulicích provoz hustotou jako v Jakartě. Na nábřeží prodává každý něco, v tržnici všichni všechno od zeleniny a ovoce. Přístav je nabitý loďmi všeho druhu, po okolních ostrovech se rozváží zboží i lidi, do vzdálenějších míst létají hydroplány. Za dvě hodiny máme Male křížem krážem.
Tak naposledy na ARI QUEEN, pomalu zabalit, večeře a na letiště. Začíná směs čekání a lítání a boje s klimatizacemi, v Colombu se nám Radek zase pokusil vnést do klidné cesty trochu napětí – usnul v ušáku v kavárně a zatímco my v odbavovací hale málem drželi letadlo za ocas, přicházel do růžova vydadanej. A pak už letiště Václava Havla a šikovná Barunka si přijela pro tatínka a byli jsme doma.
Text: Petr st. Foto: Honza a Vašek (spodní galerie)