Přehled historie klubu

Počátek klubu sahá do roku 1968, kdy Petr Karhan, opouští  svůj dosavadní klub  s myšlenkou na vlastní klub rodinného typu, kde by byl obklopen jen dobrými kamarády a potápěči. Tato myšlenka se realizuje nejpravděpodobněji 20.10.69 a zakládajícími členy jsou: Petr Karhan, Milan Heřmánek, jeho sestra Augustová, manželka Heřmánková a Karel Augusta.

M. Heřmánek se sestrou pracují v Pragoimportu, klub chtějí založit při této organizaci, ale název nesmí být stejný, proto tedy klub dostává podobný název Pragoakvuanaut. Název byl s kv jako třeba i akvalung v té době, q bylo použito později. Posléze  bylo zakázáno používat jména a klub pak mněl jen číslo které obsahovalo i jeho sídlo, např. 4008/839 na přelomu 1980, kdy klub sídlil na Praze 8. Po revoluci byl klub svazem přeregistrován na č. 012 se jménem Pragoaquanaut 10.5.1990, 9.8. 1990 svaz povolil hospodářskou činnost, od  26.10.1992 má klub samostatný živnostenský list na potápěčské práce.

Petr Karhan je během svého působení v klubu po svazarmovsku VO, tedy výkonný orgán a je jediným zaměstnancem klubu. Prvním předsedou se stává Milan Heřmánek. Ten však využívá v 69 příležitosti a odchází do Kanady, po něm pokračuje několik předsedů jejichž jména již zatemnil uplynulý čas.

Dalším jistým a zapamatovaným předsedou byl Petr Chmel (do 1976). V té tobě probíhají intenzivní výcviky a klub se dostává na zhruba 175 členů, z toho 15 žen (viz. VR 72/2). Klub hospodaří na lomu Nová Ves, který sehnal Petr Karhan převodem z Pardubického kraje,  je vybaven kompresorem PVK 25/150 (VR 74/6) získaným převodem kmenového jmění od letců, Pragou V3S, pořádá první potápěčský ples (11.2.1972), účastní se závodu (Štít únorového vítězství, 3. mistroství ČSSR lovců ryb...), a další sportovní a propagační akce sám pořádá (Potápění ve Džbánu VR72/1, Vltavský traverz I -VR 73/3,II VR 74/4, III VR 75/4...). Rovněž se účastní nebo přímo zabezpečuje natáčení filmů (My tři a pes z Pětipes, Duhový luk, Robinsonka, Zlatovláska, Adam a Otka, triky s lodí Esperanza do filmu Johoho) a dalších prací (Experiment s autem VR 75/1, čištění bazénů....). Klub je mimo jiné znám svým kvalitním zahraniční (Spiro) potápěčským vybavením, což nevzbuzuje vždy jen kladné reakce, a zanořením kotoulem, v klubu zvaným Švýcarem.

Po Petrovi přebírá předsednictví Jiří Hovorka (1976 – 1982), klub pokračuje ve svém růstu a rozvoji (kolem 1980 až 220 členů), získává významné prostředky (OON) z pracovní činnosti (most Barikádníků, Smetanovo nábřeží, čištění benzinových nádrží, telekomunikační přechody, říční archeologie...), vyráží na expedice do zahraničí (Polsko, Jugoslávie, DDR), pořádá společenské akce (parníky, hory), úspěšně se věnuje podvodní fotografii (viz. faktografie PAF) atd... V té době se část členů zaměřuje na jeskynní potápění a vzniká paralelní klub Speleoaquanaut, který se posléze úplně osamostatňuje v čele s Jirkou Hovorkou. Klub bohužel přichází díky novému lesnímu zákonu o užívací právo na lom Nová Ves, intenzivní snahy o jeho opětovné užívání končí na nevoli místní lesní správy, které s takto výjimečnou lokalitou měla vlastní plány. 

Po Jirkovi (Jan Votava, Jan Kotík do 2009) klub pokračuje v nastaveném trendu, překonává změnu politického systému a směřuje k původní myšlence menšího klubu rodinného typu. Neúčastní se tak porevoluční masivní komercializace potápění a i v současnosti provádí výcvik jen okrajově. Členové pravidelně vyrážejí za potápění skoro po celém světě a drží krok se současnými staronovými trendy (EANx, používání stage lahví...). Rovněž pokračují ve fotografické činnosti, občas publikují v potápěčských periodikách a nadále se věnují  pracovní činnosti.